Jdi na obsah Jdi na menu
 


ROMANTISMUS

10. 4. 2014

Romantismus je umělecký a filozofický směr a životní postoj euroamerické kultury konce 18. století a začátku 19. století. Základními kameny romantismu jsou cit, individualita (a individuální prožitek) a duše (zejména trýzněná duše). Romantismus vznikl jako reakce na monopol rozumu ve filozofii osvícenství, strohost antikou inspirovaného klasicismu. Výchozí podněty hledal v minulosti (hlavně ve středověku) a v exotických zemích.

Proti osvícenskému rozumu staví romantismus často iracionální cit, proti touze znát a poznat touhu prožít a zakusit, proti známému a jasnému mystérium a tajemství, proti racionalitě fantazii. Osvícenský optimismus pokroku vystřídalo zoufalství bezmoci a odhodlání k (rovněž marné) oběti. Tyto charakteristiky jsou typické zvláště pro romantické umění (výtvarné umění, hudba), ale i životní postoje.

Termín romantismus byl odvozen od slova román, tedy od označení literárního žánru, který v 18. století začal hojně obsahovat i psychologické (sentimentální román) či mystické (gotický román) prvky. Definice romantismu: "Kdo praví romantismus, praví umění moderní, to jest intimita, duchovost, barva, touha po nekonečnu, vyjádřená všemi prostředky, jimiž umění vládne" - Charles Baudelaire.

Romantismu dala vzniknout dvě ve své době populární umělecká hnutí, která více méně reagovala na poptávku publika, a sice anglický gotický román, který v druhé polovině 18. století v Anglii rozpoutal vášeň pro tajemno a středověk, a německé literární hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor), které ovlivnilo celou generaci literátů a jejich čtenářů přelomu 18. a 19. století. Zatímco gotický román byl více formou bez hlubšího obsahu a smyslu, než komplexní literární tvar, díla hnutí Sturm und Drang, jehož čelnými představili byli Johann Wolfgang Goethe a Friedrich Schiller, byla a jsou vysoce ceněna pro svou vysokou literární úroveň. Gotický román působil především na představivost (časté byly motivy duchů, rytířů, prokletí a polozpustlých hradů), Sturm und Drang se snažil zasáhnout čtenářovy city (hrdina Goethova románu Utrpení mladého Werthera se stal vzorem řady mladých konce 18. století, kteří se po jeho příkladu oblékali, či dokonce páchali sebevraždy).

První polovina a část druhé poloviny 19. století v Evropě byly pod silným vlivem romantismu. Paralelně s ním se v první čtvrtině objevil císařský styl empír a od druhé čtvrtiny měšťanský styl biedermeier (zejména v německy mluvících oblastech, tedy i v českých zemích), který byl skromnějším, měšťanským zástupcem empíru. Krom zvýšené poptávky po knihách (a tím i jejich zvýšené produkci - co do spisovatelů i knihtiskařů) se zvýšila i poptávka po spotřebním zboží, nábytku atd., což znamenalo nebývalý rozmach uměleckých řemesel (výroba skla, porcelánu a keramiky, nábytkářství atd.). Naopak zvýšená poptávka zpětně stimulovala vzrůstající produkci a rozvoji technologií, což ovlivňovalo průběh průmyslové revoluce.

Měšťanská kultura se stala samostatným pojmem. V českých zemích je spojena především s tzv. národním obrozením, v Rakousku s biedermeierem. Hudba se od romantismu stala nedílnou součástí měšťanského života (zálibu v hudbě lze nalézt už v 18. století, ale v 19. století se např. vlastnictví klavíru, či jiného hudebního nástroje a dovednost hrát na něj staly otázkou prestiže a společenského statusu a pro bohaté měšťanské dívky součástí povinné výchovy). Romantici žijí podle svých idejí a dávají společnosti na vědomí svůj nesouhlas s jejím uspořádáním, například tím, že se toulají, chovají se nezvykle apod. Romantismus našel uplatnění ve všech uměleckých disciplínách. Umělci se ve svých dílech snažili vyjádřit duchovní náplň tohoto směru prostředky, které měli k dispozici. Literatura zachycuje melancholii, stesk (oblíbený termín spleen - trudomyslnost, smutek) a boj jednotlivce proti společnosti. Malíři zobrazovali ponuré krajiny, ruiny, bouří stižené lesy. Osamocení hrdinové (na obrazech i v literatuře) trávili dlouhé hodiny v panenské přírodě, či byli zmítáni delirii a vášněmi. Hudba využívá lidových motivů i snových obrazů. Oblíbené motivy byly osamocení, noc, nebezpečí, tajemství, stesk či cesty. V Berliozově Fantastické symfonii, Máchově Máji či na obrazu popravy Lady Jane Grey Paula Delaroche nalezneme obraz popravy zachycený výtvarnými, hudebními či literárními prostředky

Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí. Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckému směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo sentimentalismus (pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).

Romantická literární díla vznikala i v druhé polovině 19. století, kdy se stal vůdčím literárním proudem kritický realismus. Často se v této souvislosti hovoří o pozdním romantismu nebo o novoromantismu [1]. Používání termínu novoromantismus není však ustálené, neboť se také používá pro označení literárního proudu na přelomu 19. a 20. století [2], jehož představitelé většinou epigonsky a vyumělkovaně napodobovali složitý a archaistický sloh pozdního romantismu a obnovili tím v literatuře romantickou tajemnost, zešeřelost a světobol, konzervativní kult minulosti a katolictví, ale také mystiku a morbidnost.

Romantická hudba je označení hudebního stylu, který vznikl na přelomu 18. a 19. století z hudebního klasicismu v duchu impulsů uměleckého romantismu a v evropské hudbě dominoval až do prvních desetiletí století dvacátého. Romantická hudba je charakteristická zdůrazněnou emocionalitou, rozšířením a postupně i překročením tradiční harmonie, silnějším přijímáním impulsů z evropské lidové hudby a častým spojováním hudby s mimohudebními, obvykle literárními myšlenkami (programní hudba). Orchestr byl během 19. století neustále rozšiřován, aby umožnil jak vyjádřit stále jemnější citové odstíny, tak i vyvolat mohutný dojem při plném nasazení všech nástrojů.

Mezi české skladatele hudebního romantismu patří především Bedřich Smetana, autor mj. cyklu symfonických básní Má vlast, a dále Antonín Dvořák, který složil symfonické básně Polednice, Vodník, Zlatý kolovrat a Holoubek na motivy Erbenových balad.

Architektura romantismu je zásadně ovlivněna nostalgickým zaměřením tohoto období na minulost. Architekti se při svém dílu inspirovali stavbami jiných historických epoch nebo jiných kultur. Romantická architektura jako svébytný styl prakticky neexistuje, konkrétní podoba je pak dána slohem, ze kterého stavba vychází. Nejčastějším slohem, který býval nejdříve a nejvíce napodobován byla gotika, takovéto stavby či stavební úpravy označujeme jako novogotické.

Romantismus v módě: Ženy nosily rozevláté sukně ve tvaru kužele. Pod sukněmi bývalo mnoho spodniček. Šaty se vyznačovaly úzkým pasem se sepnutým korzetem. Aby byl pás ještě hubenější, tak byl oděv v ramenou více rozšířený. Často nosily velké klobouky zdobené umělým ovocem nebo květinami. Vlasy byly často složité a sepnuté. Na plesy nosily hedvábné dlouhé rukavičky, šály a vějíře. Muži nosili frakový kabát, který měl pestré a syté barvy. Pod kabátem mívali kostkované vesty. Kalhoty byly dlouhé a především jiné barvy než kabát. V zimě si oblékali dlouhé pláště s několika límci. Těmto kabátům se říkalo carriky. Ke kabátu nosili špacírku (hůlku) s cylindrem na hlavě. Jejich mužnost podtrhoval knír a postranní licousy.

Romantismus v jednotlivých zemích.

Zatímco osvícenství bylo univerzálním celoevropským hnutím, romantismus získal v každé zemi své specifické naplnění a podobu. Směr vycházející z minulosti v každém prostředí využil dějiny konkrétního státu, kde se rozvíjel. V německém prostředí apeloval na měšťanskou humanistickou kulturu, v Anglii na křížové výpravy a v Rusku na nedávné napoleonské války. Romantičtí tvůrci zobrazovali bájné hrdiny (v českém umění např. Přemysl Oráč a kněžna Libuše, v německém Parsifal, v anglickém král Artuš). Právě rozdílnost jednotlivých směrů posilovala jiný ideologický směr, který se v té době rozvíjel – národní cítění – podporovaný i na teoretické rovině, např. v díle německého filozofa Johanna Gottfrieda von Herdera, což rozhodující měrou přispělo k národnímu probuzení Slovanů.

 Důvodem vzniku romantismu právě v Anglii byla drsnost, nezkrotnost a tajemnost tamní přírody, legendy i kontakty s orientem. Vzorem byla anglickým romantikům gotika (pro svoje tajemství, rytířství a ideály), kde podle nich byly lepší mezilidské vztahy, což zpracovávali v románech, podle kterých je toto období nazváno. Nejvýznamnějším představitelem anglické romantické literatury byl George Gordon Byron. V Německu Friedrich Schlegel, Novalis, Heinrich Heine. Nejvýznamnějším představitelem ruského romantismu byl Alexandr Sergejevič Puškin. Jeho dílo Evžen Oněgin nabylo celosvětového významu a úspěchu. Dalším významný ruský romantik byl Michail Jurjevič Lermontov. V Polsku - Adam Mickiewicz a Julius Slovacki. V Čechách pak Karel Hynek Mácha, Josef Václav Frič a Karel Jaromír Erben.

Nejvýznamnější osobnosti romantismu

Čeští: Karel Hynek Mácha, Josef Václav Frič, Karel Jaromír Erben

Angličtí: George Gordon Byron, James Macpherson, Sir Walter Scott Mary Shelleyová,  Percy Bysshe Shelley,William Wordsworth, Samuel Taylor Coleridge, William Blake, Robert Southey, Jezerní básníci, Jane Austenová, Charlotte Brontëová, Emily Brontëová, Anne Brontëová

Francouzští: Alexandre Dumas, Alexandre Dumas mladší, Hector Berlioz, Victor Hugo, François René de Chateaubriand, Eugene Delacroix, Theodore Géricault, Prosper Mérimée, George Sand, Alfred de Musset, Stendhal

Němečtí: E.T.A. Hoffmann, Novalis, Caspar David Friedrich, Felix Mendelssohn, Franz Schubert, Robert Schumann, Bratři Grimmové

Američtí: Edgar Allan Poe, Walt Whitman, Herman Melville, James Fenimore Cooper, Nathaniel Hawthorne

Polští: Fryderyk Chopin, Adam Mickiewicz

Ruští: Alexandr Sergejevič Puškin, Michail Jurjevič Lermontov

 

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář