.... proč nechránit děti před smutkem? ....
Radši dětem některé věci upravujete, aby nebyly smutné?
„Se spaním jsme teď měli peklo,“ vypráví máma čtyřleté Andrejky.
„Pokaždé, když šla Andrejka večer spát, plakala. Držela se mě za ruku jak klíště a dlouho jí trvalo, než usnula. Něčeho se určitě bála. Ale čeho?
No a dneska jsme na cestě do parku uviděly na chodníku mrtvého ptáčka.
„Proč nelítá, mami?“ ptala se Andrejka.
„Asi spinká,“ odpověděla jsem.
„Spinká a už se neprobudí jako naše rybička?“
Víte před dvěma měsíci nám v akvárku umřela ryba. Řekli jsme Andrejce, že spinká, a když se ptala, kdy se probudí, vysvětlili jsme jí, že už se neprobudí.
Nechtěli jsme, aby byla smutná…
Ona už se dál na nic neptala. A mně to celé došlo až dneska na procházce.
„Bojíš se spinkat, Andrejko? Protože už se neprobudíš, jako naše rybička?“
„Jo, mami. Jako naše rybička a tenhle ptáček, víš?“ špitla Andrejka ustrašeně.
Uff. Tak tohle se jí uhnízdilo v hlavince? Přitom my jsme to mysleli dobře. Jen jsme nechtěli, aby byla smutná…“
Hmmm. Vypadá to šetrně, že?
Chceme děti ochránit, aby se netrápily. A tak si často vymyslíme příběh, který se nakonec otočí nejen proti nám. Ale především proti dětem.
Přitom emoce jako smutek jsou v našem životě přece velmi důležité, nemyslíte?
A když děti okrademe o příležitost se s nimi potkat, okrademe je i o další věci.
- Třeba o vědomí toho, že všechno v životě nemá happy end.
- O zkušenost, kdy se musí se svou bolestí a smutkem potkat, odtruchlit si je a jít dál.
- O příležitost zeptat se na všechno, co je kolem smutných situací trápí, čeho se bojí, a pomoct jim to zpracovat.
Proto, nechraňte děti před smutkem, ale
naučte se, jak s dětskými emocemi zdravě zacházet
